

Přeložila Evule pro http://tokio-hotel-de.blog.cz Kopírovat pouze se zdrojem
Je úspěch Tokio Hotel tvojí nejlepší odměnou?
Gustav: Ano, jsem skutečně rád, když vidím naše úsilí takto korunované. Věřím, že jsem udělal správnou volbu. Bubny přišly do mého živoa, když mi bylo 5 a vydal jsem do ní všechnou mou energii. Když si všechny děti z okolí hráli venku. Já jsem sám, v mém pokoji hrál po dobu několika hodin na bicí. Byl jsem pro to stvořený, tím si sem jistý. Den, když jsem si všiml Billa & Toma, jak cvičí v hangáru v Magdeburku před sedmi lety, jsem to odhalil. Věděl jsem, že můj osud je hraní s nimi. A nemýlil jsem se.
Mohl by tě tenhle úspěch nějak ovlivnit?
Gustav: Hudbu hraju z vášně, ne abych zářil pod světly reflektorů. Za ovace obecenstva a odměny se cítím velmi šťastný, ale jakmile jde opona dolů, má přehlednost je zpátky. Hraní na podiu nebo na televizní stanici potřebuje skvělou koncentraci. Když ztrácím svou vážnost a disciplínu, nehrál bych přesně.
Jsou ostatní členové tak striktní?
Gustav: Všichni máme velmi rozdílné charaktery, ale sdílíme ty samé ambice a rozhodnutí pro práci. Jak jsme udělali naše první společné kroky na podium, víme kolik úsilí to vyžaduje, abychom byli úspěšní. Žádný z nás neplánuje odpočívat a každý z nás dělá něco pro vysoký výkon.
Lidé říkají, že jsi perfekcionista...
Gustav: Všechno u mě musí být dokonale urovnané. Nikdy neopustím pro inprovizaci, dokonce ani pro nějaké malé detaily. Například, systematicky pokládám mé bubny a stoličku v extrémní preciznosti na podium, vždycky na to samé místo. Když je někdo zkouší posunout, dokonce o centimetr, mohl bych se skutečně naštvat! Kromě mého asistenta, se nesmí nikdo dovolit příblížit se k mému bicí.
Ani Bill?
Gustav: Vůbec ne! On už trpěl mojí zlostí, takže si dokonce neodváží sednout na mojí stoličku. Když jste v kapele, musíte uposlechnout nějaká pravidla, aby jste respektovali volnost jiného. Jestliže ne, brzo může přijít napětí...
Jsou ve vaší kapele nějaké krize?
Gustav: Stává se, ale je to skutečně vzácné. Jsem pěkně nedůtklivý, takže se často velmi rychle rozčílím. Řvu, leze mi to nervy, nakonec na chvíli zmizím. Když jsem zpět, jsem opět klidný a všechno je zapomenuto.
Jaký je poslední případ?
Gustav: Pár hodin před vystoupením, jsme zkoušeli sady nějakých zvláště rychlých stran. Cvičení bylo pěkně obtížné a zapotil jsem se, abych se do toho dostal... Pak Georg, Tom a Bill přišli do pokoje a všichni společně vykřikli: "Hej, tvoje věci nebyly moc dobré..." Přišla moje nedůtklivost a já se okamžitě rozčílil.
Přemýšlel jsi už o tom, že to všechno zastavíš?
Gustav: Opustit kapelu v tuto chvíli, by pro mě byl hrozný nedostatek profesionality a neodpustitelná chyba. Několik našich špatných nálad nebo hádek se nikdy nijak neovlivní pokrok naší kapely, to je základní podstata. To je to, proč zmizím před vystoupením sklidnit se. Tom, Bill a Georg vědí, že zpátky příjdu usměvavý a uklidněný, půl hodiny před vystoupením.
Byl by si raději více výrazný?
Gustav: Od přírody jsem nenápadný kluk. To je to, proč raději sedím na podiu vzadu. Narozdíl od Billa bych nebyl schopný být neustále každému na očích... To není moje věc, i když oceňuju mé malé chvíle slávy (smích) Na konci každé vystoupení, když Bill & spol odejdou z podia, přijdu zpátky k publiku a obrovsky se rozloučím. A tenhle malý rituál mě přináší spoustu uspokojení...
Postrádáš sebedůvěru?
Gustav: Mám, to je pravda, k lidem druh rezervy, ne ze strachu, také ne z rozpaků. Řekněme, že jsem introvert. Kromě toho mi to přínáší posměch od mé rodiny a přátel, kteří se domnívají, že jsem vymačkaný a mrzutý kluk (úsměv)
Jsi mrzutý a špatně naložený?
Gustav: Musím říct, že jo, jsem pěkně nabručený, dokonce mrzutý. Jedno špatné slovo, nějaká ironická poznámka a jsem naštvaný. Vím, že je to vada charakteru, to je už dobrý začátek... Teď mám težký úkol, abych tot napravil! (smích)
Byl jsi samotářský teenager?
Gustav: Přemožen komplexem, byl jsem velmi nespolečenské dítě, vždycky vzdálený od ostatních dětí...
Měl jsi důvody cítit se špatně?
Gustav: Život ke mě nebyl vždycky jemný, zejména když jsem byl teenager... (smích) Zaprvé, byl jsem vždycky pěkně malý, když jsem byl v 9.třídě, měl jsem jen okolo 1.19 m (to je asi překlep)... (šklebí se) Potom jsem měl hrozné problémy s pletí. Jakmile zkončila škola, zavíral jsem se ve svém pokoji a modlil jsem se k Bohu, ať nepotkám někoho, koho znám. Tak jsem se styděl! Nevyhnutelně mě všechny tyhle komplexy mě tlačily k osamělosti a nepomohly, abych se dostal z mé plachosti.
Dostal ses ze svých starých komplexů?
Gustav: V čase, kdy jsem si myslel, že nevyrostu, jsem náhle vyrostl a v málo měsících jsem měl 1.70 m. Stejně tak fleky, ty nakonec zmizely po několika ošetřeních. Krok za krokem jsem vyhrával více sebedůvěry. Dneska se cítím velmi dobře a neváhám si dělat legraci o těhle starýc démonech! (mrkne)
Jaký význam dáváš na lidský vzhled?
Gustav: Když jsem byl mladší, tak jsem trpěl hodně vzhled ostatních. Naštěstí jsem se s časem naučil ignorovat sarkastické poznámky a cítíl jsem se víc a víc pohodlněji. Teď se nestarám o tom, co si o mě jiné myslí. Tohle radím každému!
Je pro tebe tvůj vhled důležitý?
Gustav: Tím že trávím víc času s Billem a Tom, dělám pro tohle nějaké pokroky. Kromě toho jsem musel! (smích) Dříve bych mohl nosit cokoliv, jako směšné tričko, které jsem si přinesl z trip to Val Thorens (lyžařská stanice ve Francii) s krávou, která nosí lyže! Když jsem přišel s tímhle tričkem na zkoušku, vyprodukoval jsem hlavně veselost. Georg, Tom a Bill se tomu smějí ještě dodnes. Od té doby jsem více opatrný, co nosím a dokonce více záletný...
Jaké kvality mají na tobě holky rády?
Gustav: Možná na první pohled vypadám mrzutě, ale po menším poznání jsem vlastně velmi milý a zábavný. Lidé taky říkají, že jsem zdvořilý, upravený a excelentní kuchař...
Gustav: Ano, jsem skutečně rád, když vidím naše úsilí takto korunované. Věřím, že jsem udělal správnou volbu. Bubny přišly do mého živoa, když mi bylo 5 a vydal jsem do ní všechnou mou energii. Když si všechny děti z okolí hráli venku. Já jsem sám, v mém pokoji hrál po dobu několika hodin na bicí. Byl jsem pro to stvořený, tím si sem jistý. Den, když jsem si všiml Billa & Toma, jak cvičí v hangáru v Magdeburku před sedmi lety, jsem to odhalil. Věděl jsem, že můj osud je hraní s nimi. A nemýlil jsem se.
Mohl by tě tenhle úspěch nějak ovlivnit?
Gustav: Hudbu hraju z vášně, ne abych zářil pod světly reflektorů. Za ovace obecenstva a odměny se cítím velmi šťastný, ale jakmile jde opona dolů, má přehlednost je zpátky. Hraní na podiu nebo na televizní stanici potřebuje skvělou koncentraci. Když ztrácím svou vážnost a disciplínu, nehrál bych přesně.
Jsou ostatní členové tak striktní?
Gustav: Všichni máme velmi rozdílné charaktery, ale sdílíme ty samé ambice a rozhodnutí pro práci. Jak jsme udělali naše první společné kroky na podium, víme kolik úsilí to vyžaduje, abychom byli úspěšní. Žádný z nás neplánuje odpočívat a každý z nás dělá něco pro vysoký výkon.
Lidé říkají, že jsi perfekcionista...
Gustav: Všechno u mě musí být dokonale urovnané. Nikdy neopustím pro inprovizaci, dokonce ani pro nějaké malé detaily. Například, systematicky pokládám mé bubny a stoličku v extrémní preciznosti na podium, vždycky na to samé místo. Když je někdo zkouší posunout, dokonce o centimetr, mohl bych se skutečně naštvat! Kromě mého asistenta, se nesmí nikdo dovolit příblížit se k mému bicí.
Ani Bill?
Gustav: Vůbec ne! On už trpěl mojí zlostí, takže si dokonce neodváží sednout na mojí stoličku. Když jste v kapele, musíte uposlechnout nějaká pravidla, aby jste respektovali volnost jiného. Jestliže ne, brzo může přijít napětí...
Jsou ve vaší kapele nějaké krize?
Gustav: Stává se, ale je to skutečně vzácné. Jsem pěkně nedůtklivý, takže se často velmi rychle rozčílím. Řvu, leze mi to nervy, nakonec na chvíli zmizím. Když jsem zpět, jsem opět klidný a všechno je zapomenuto.
Jaký je poslední případ?
Gustav: Pár hodin před vystoupením, jsme zkoušeli sady nějakých zvláště rychlých stran. Cvičení bylo pěkně obtížné a zapotil jsem se, abych se do toho dostal... Pak Georg, Tom a Bill přišli do pokoje a všichni společně vykřikli: "Hej, tvoje věci nebyly moc dobré..." Přišla moje nedůtklivost a já se okamžitě rozčílil.
Přemýšlel jsi už o tom, že to všechno zastavíš?
Gustav: Opustit kapelu v tuto chvíli, by pro mě byl hrozný nedostatek profesionality a neodpustitelná chyba. Několik našich špatných nálad nebo hádek se nikdy nijak neovlivní pokrok naší kapely, to je základní podstata. To je to, proč zmizím před vystoupením sklidnit se. Tom, Bill a Georg vědí, že zpátky příjdu usměvavý a uklidněný, půl hodiny před vystoupením.
Byl by si raději více výrazný?
Gustav: Od přírody jsem nenápadný kluk. To je to, proč raději sedím na podiu vzadu. Narozdíl od Billa bych nebyl schopný být neustále každému na očích... To není moje věc, i když oceňuju mé malé chvíle slávy (smích) Na konci každé vystoupení, když Bill & spol odejdou z podia, přijdu zpátky k publiku a obrovsky se rozloučím. A tenhle malý rituál mě přináší spoustu uspokojení...
Postrádáš sebedůvěru?
Gustav: Mám, to je pravda, k lidem druh rezervy, ne ze strachu, také ne z rozpaků. Řekněme, že jsem introvert. Kromě toho mi to přínáší posměch od mé rodiny a přátel, kteří se domnívají, že jsem vymačkaný a mrzutý kluk (úsměv)
Jsi mrzutý a špatně naložený?
Gustav: Musím říct, že jo, jsem pěkně nabručený, dokonce mrzutý. Jedno špatné slovo, nějaká ironická poznámka a jsem naštvaný. Vím, že je to vada charakteru, to je už dobrý začátek... Teď mám težký úkol, abych tot napravil! (smích)
Byl jsi samotářský teenager?
Gustav: Přemožen komplexem, byl jsem velmi nespolečenské dítě, vždycky vzdálený od ostatních dětí...
Měl jsi důvody cítit se špatně?
Gustav: Život ke mě nebyl vždycky jemný, zejména když jsem byl teenager... (smích) Zaprvé, byl jsem vždycky pěkně malý, když jsem byl v 9.třídě, měl jsem jen okolo 1.19 m (to je asi překlep)... (šklebí se) Potom jsem měl hrozné problémy s pletí. Jakmile zkončila škola, zavíral jsem se ve svém pokoji a modlil jsem se k Bohu, ať nepotkám někoho, koho znám. Tak jsem se styděl! Nevyhnutelně mě všechny tyhle komplexy mě tlačily k osamělosti a nepomohly, abych se dostal z mé plachosti.
Dostal ses ze svých starých komplexů?
Gustav: V čase, kdy jsem si myslel, že nevyrostu, jsem náhle vyrostl a v málo měsících jsem měl 1.70 m. Stejně tak fleky, ty nakonec zmizely po několika ošetřeních. Krok za krokem jsem vyhrával více sebedůvěry. Dneska se cítím velmi dobře a neváhám si dělat legraci o těhle starýc démonech! (mrkne)
Jaký význam dáváš na lidský vzhled?
Gustav: Když jsem byl mladší, tak jsem trpěl hodně vzhled ostatních. Naštěstí jsem se s časem naučil ignorovat sarkastické poznámky a cítíl jsem se víc a víc pohodlněji. Teď se nestarám o tom, co si o mě jiné myslí. Tohle radím každému!
Je pro tebe tvůj vhled důležitý?
Gustav: Tím že trávím víc času s Billem a Tom, dělám pro tohle nějaké pokroky. Kromě toho jsem musel! (smích) Dříve bych mohl nosit cokoliv, jako směšné tričko, které jsem si přinesl z trip to Val Thorens (lyžařská stanice ve Francii) s krávou, která nosí lyže! Když jsem přišel s tímhle tričkem na zkoušku, vyprodukoval jsem hlavně veselost. Georg, Tom a Bill se tomu smějí ještě dodnes. Od té doby jsem více opatrný, co nosím a dokonce více záletný...
Jaké kvality mají na tobě holky rády?
Gustav: Možná na první pohled vypadám mrzutě, ale po menším poznání jsem vlastně velmi milý a zábavný. Lidé taky říkají, že jsem zdvořilý, upravený a excelentní kuchař...