close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kaulitz-Ochsenknecht rozhovor II

8. prosince 2007 v 17:15 | Georgína |  Články a rozhovory
Přeložila Evule pro http://tokio-hotel-de.blog.cz/ Kopírovat pouze se zdrojem

Jste hodně na cestách, více než jiný mladiství ve vašem věku. Kde se cítíte skutečně doma?
Bill:
V Německu, v každém případě. Je to dokonce tak, že se cítím doma v německém hotelu, než v nějakém hotelu v Moskvě nebo Paříži, je jedno, jak je luxusní. Především ale jazyk mi dodává pocit domova.
Wilson Gonzales: To je pravda, zpozoroval jsem to také v roce v Americe, že vlast nemá co dočinění s určitým městem nebo místem. A ještě něčeho jsem si všiml: Tolik lidí nadává na Německo. Neprávem. Německo je skvělá země, o hodně lepší a pozitivnější než USA. Američané jsou velmi umělí, hodně je tam zajišťováno státem. Alkohol teprve od 21 let, nemůže se kouřit ani ve svém vlastním bytě, když se bydlí v domě s více rodinami - to se musí představit.
Jimi Blue: Mě připadá Amerika o hodně lepší než Německo. Je tam teplo, lidi jsou milí, pěkné pláže, Venice Beach a Las Vegas. Rád bych tam jednou žil.
Tom Kaulitz: V zahraničí se musí hodně věcí nejprve naučit, např. že je všechno neorganizované. V Německu jsou věci většinou lépe naplánované, jako třeba na Echu v Berlíně jsme už zkoušeli dva dny předem - v Itálii je například show okamžitě nahrána. Nebo Moskva: Pár hodin před našim koncertem podium ještě ani nestalo.
Je něco, co se vám na Německu nelíbí?
Bill:
Zcela jistě školní systém. Ten dostáná jasnou šestku.
Wilson Gonzales: Především v Bayeru!
Tom: V Německu jsou žáci po spolkové zemi všichni na totálně rozdílném stavu. Když přijedete do jiného města, protože jste se přestěhovali, cítíte se, jako byste přiletěli na nějakou úplně jinou planetu.
Wilson Gonzales: Já jsem několikrát školu změnil, v jedné škole jsem nesnášel matiku, v dalších němčinu, to je přece směšné.
Jimi Blue: Proto jsem taky teď s mojí školou přestal, mám sice ještě soukromého učitele kvůli vzdělání, ale jinak prostě škola není pro mě.
Existuje pojem "německá maloměšťáctví". Kdo vám tak připadá?
Wilson Gonzales
: Děti z mnichovského Schickimicki klubu, v "P1" například, ty rozhazují prachy a běhají kolem v tričkách s límečkem. To jsou maloměšťáci. Myslí si, že udělají dojem s kreditkou svého táty. Jsme hrdý na to, že vydělávám moje vlastní peníze a můžu mé přátele na něco pozvat.
Bill: V jedné stránce jsem malicherný: Přesnost. Ta je pro mě velmi důležitá. A spolehlivost.
Jimi Blue: Puntičkářský jsem dost při jídle. Potřebuju vždycky dvě vidličky, jednu na hlavní jídlo a druhou na salát. Nebo když vidím ve sprše jenom jednu skvrnu po plísni, potom se raději nesprchuju.
Tom: Maloměšťáci jsou pro mě netolerantní lidé a žijí jenom podle předpisu. Nemyslím právním systém, ale pravidla, která stanovují sobě nebo jiným. Lidi, kteří jenom tohle dělají, nebo to jiným říkají, kteří se dívají přes okraj talíře, ti vždycky říkají: "To se nedělá! To by se nemělo!" Také jsme kdysi žili v jenom domě, v okolí s ulicemi na dětské hry a tak, tam byli skutečně maloměšťáci. Ale to je zatím daleko.
V posledních týdnech se v médiích hodně mluvilo o Německém podzimu. RAF - říká vám to ještě něco?
Wilson Gonzales:
To byl přece ten terorista, které byl propuštěn na svobodu. Nebo nebyl propuštěn? Nebo byli protesty, aby byl propuštěn?
Jimi Blue: Četl jsem o tom něco ve Spiegelu. Zajímalo mě to, bydlíme v Grünwaldu blízko Straßlachu, tehdy tam taky někoho zabyli, prezidenta nebo tak, každopádně tam stojí pamětní deska.
Wilson Gonzales: Ve stejné době vznikl punk, upřímně řečeno, ten mě zajímá více než RAF.
V RAF šlo o to, rozdělit bohatství jiným a tak nastolit spravedlnost. Co si to tom myslíte?
Wilson Gonzales
: Lidi, kteří jsou dneska na dně, jim to nějak stačí. Nesnaží se dostat nahoru, a možná je proto tolik kriminálníků.
Jimi Blue: Hodně o tom hodně přemýšlím, proč je to tak, že bohatí vždycky všechno dostanou a chutí lidé si všechno musí sami. Až jednou budu starší, potom chci s tím něco udělat, sice ještě nevím, co - ale v každém případě bych to zkusil.
Tom: Přesto je v Německu ještě taká střední vrstva. Naše rodina, například. Nebyli jsme chutí ani bohatí. Nedávno musí každý najít svoji vlastní cestu, jak se svou frustrací zacházet. My jsme to proměnili do hudby, ostatní jdou demonstrovat nebo dělat kick-box.
Co to bylo za frustraci?
Bill:
Jsme rebelové. Nesnášeli jsme školu a měli jsme hrozné učitele. Moje výhoda byla, že jsem znal svoje práva. Naše matka musela téměř každý den běhat do školy a poslouchat, jak hrozní jsou oba její synové.
Jimi Blue: Když jsem byl v páté třídě, tak mě učitel šikanoval s takovým řečmi jako: "Si myslíš, že jsi něco jedinečného, jenom že se tvůj táta jmenuje Uwe Ochsenknecht."
Wilson Gonzales: Dostal jsem v jednom týdnu devět poznámek. Krátce před vyhozením jsem potom odešel ze školy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která skladba je z Zimmer 483 nej?

ÜEDW 11.2% (16)
Spring nicht 28% (40)
Reden 12.6% (18)
Totgeliebt 3.5% (5)
Vergesene Kinder 11.9% (17)
Wo sind eure Hände 6.3% (9)
Heilig 2.8% (4)
Wir sterben niemals aus 3.5% (5)
An deiner Seite(Ich bin da) 5.6% (8)
In die Nacht 4.2% (6)
Stich ins Glück 5.6% (8)
Ich brech aus 4.9% (7)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama